Národní institut pro další vzdělávání

Informační servis

První světová válka a škola

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského a Národní institut pro další vzdělávání se rozhodly u příležitosti 120. výročí narození Přemysla Pittra uspořádat 19. února 2015 konferenci nazvanou „Odraz 1. světové války ve škole a ve společnosti“, kterou refletkuje M. Žák.

              Na první světovou válku, která až do nedávna stála a zcela jistě neprávem v pozadí našeho zájmu, vzpomínáme zvláště od minulého roku velice často. Vojenští historikové a veteráni nám připomínají, že uplynulo již 100 let od jejího vzniku. A zároveň upozorňují na skutečnost, jak takové tragické dějinné události vznikají z příčin a zdrojů běžnému oku jen těžko postřehnutelných a rozeznatelných. Dějinné pohyby probíhají většinou hluboko pod povrchem a jen výjimeční lidé mají schopnost rozpoznat, kam právě směřují, a to při vynaložení toho největšího úsilí. Akademické vzdělání zde nestačí, chce to ještě něco navíc. U nás se v té době mezi aktivními politiky našel jen jediný člověk, který po všech stránkách takovýmto požadavkům vyhověl a tím byl Tomáš Garrigue Masaryk.

            S takovými osobnostmi máme ale u nás velký problém. Na jednu stranu je velice uctíváme a současně si s nimi nevíme rady. Samým svým životem na nás obvykle kladou jisté nároky, které se nám většinou nechce plnit. Tak to bylo nejen s T. G. Masarykem, ale i s Václavem Havlem, o Přemyslu Pittrovi ani nemluvě. S tím bychom si dokázali poradit jako s mírovým aktivistou. Když se ale dozvíme, že svou životní jistou čerpal z náboženské proměny, které se mu dostalo v tragických dnech první světové války, vůbec nevíme, co si s tím máme počít. Ti vzdělanější z nás si připomenou proměnu Pavla (tehdy ovšem ještě Šavla) z Tarsu na cestě do Damašku. Ale my, moderní lidé, „přece dobře víme“, že to, co v tomto příběhu Bible líčí, jsou pouhé smyšlenky a pohádky. Nic takového se přece neděje, nic takového se přece za našich dnů stát nemůže. Anebo snad přece jen může?

            Na konferenci sice nebyl Přemysl Pitter tím prvním probíraným tématem, i když konference byla uspořádána u příležitosti výročí jeho narození. Nicméně, my bychom mu právě z tohoto důvodu přednost dát měli. Podle mého názoru docela zdařilým příspěvkem na toto téma byl referát Bc. Petra Matějčka nazvaný „Přemysl Pitter jako voják na frontách Velké války“. Příspěvek vycházel s textů známého českého odborníka v této oblasti Pavla Kosatíka a to je v tomto případě ta nejlepší možná volba. Příspěvek autora se velice uvážlivě omezil právě jen na období první světové války, ve kterém Přemysl Pitter prožil základní životní obrat a kterého se týkala i samotná konference.
            Jak upozornil autor, generace Přemysla Pittra dosáhla dospělosti ještě před začátkem první světové války. Sám Přemysl Pitter pochází z poměrně zámožné (továrnické) rodiny a ještě před válkou dostal na tehdejší dobu velice dobré vzdělání. Avšak, jak bývalo v těchto kruzích dobrým zvykem, nevěděl si příliš rady sám se sebou a původně měl pocit, že nastalá situace vlastně otevírá této generaci nové možnosti realizace a dobrodružství. Byl to ale těžký a tragický omyl. Válka nutí lidi k vzájemnému zabíjení. Většina jeho spolubojovníků se s tím rychle smířila, ale to on nechtěl.
           Nechtěl a nemohl se zbavovat zodpovědnosti za cizí smrt. Ostatní však kolem něj umírali, ale on zůstával stále naživu, jak někdy říkal „nezaslouženě“. Tento pocit se pomalu měnil v jakési trauma, které jednoho dne vyvrcholilo v silném náboženském prožitku, který proměnil celý jeho další život. Oslovil ho hlas shůry a vysvobodil ho z frontových trápení. „Tvůj život nepatří už tobě, ale mně – a službě lidem, záchraně tonoucích,“ řekl hlas. Právě v tom se podobá případu Pavla z Tarsu. A patří jen ke cti přednášejícího, že právě tuto jeho základní životní zkušenost nezamlčel, ani neobešel mnohomluvným výkladem o míru a humanismu. Bez ní totiž osobnost Přemysla Pittra pochopit nelze.

            Na konferenci byla představena a také pokřtěna velmi zajímavá kniha nakladatelství Paseka nazvaná „Vše pro dítě!“, kterou vytvořil autorský tým Milena Lenderová, Martina Halířová a Tomáš Jiránek. Nakladatelství Paseka oslovilo již před dvěma lety hlavní autorku knihy paní profesorku Milenu Lenderovou z Univerzity Pardubice a požádalo jí o vypracování knihy na téma děti a první světová válka. Kniha měla vyjít již v minulém roce u příležitosti stého výročí vzniku první světové války. To se ale z nejrůznějších důvodů nepodařilo a kniha vyšla až nedávno. Paní profesorka ve své přednášce také zasvěceně vysvětluje proč. Především bylo třeba provést základní výzkum. U nás se totiž (na rozdíl od zemí na západ od nás) této problematice vlastně nikdo nevěnoval. Nesrovnatelně větší pozornost historici věnovali dětem v období druhé světové války.
            „I když se válečné operace po roce 1914 českých zemí přímo nedotkly, válka zasáhla životy dětí nebývalou měrou,“ říká ve své přednášce paní profesorka Lenderová. Tato práce se tedy pokouší napravit jistý dluh české historiografie, přestože si uvědomuje, že tak nemůže učinit vyčerpávajícím způsobem. Je jistě pochopitelné, že u českých odborníků budil zájem především vznik samostatného Československého státu. Ve srovnání s tím ustupovaly problémy dětí v období let 1914 až 1918 jaksi do pozadí. Jenže ty problémy byly s postupem času stále větší a větší. Otcové odcházeli na frontu a netrvalo dlouho a následovali je i učitelé, reálné příjmy klesaly a bylo zavedeno přídělové hospodářství. Ve školství byli muži nahrazeni ženami. „Výuku zvládly, avšak ‚zvlčilé‘ děti, jimž chyběla otcovská autorita, nikoli,“ píše paní profesorka Lenderová.
              Na konci války už se neučilo a dostatek potravin nedovedly zajistit ani jednotlivé obce. Bídě a nedostatku nezabránil ani vznik organizací, jejichž cílem bylo pomáhat strádajícím dětem. „Válka přinesla úpadek všech hodnot, včetně těch, které platily v soukromém životě. Degradovala vše pozitivní, co 19. století dětem přineslo, a císařovo krédo Vše pro dítě, vyslovené v roce 1908, se ve válečném dění stalo krutou ironií, prázdným heslem, úřední mantrou opakovanou dětem zbaveným práva na dětství,“ říká profesorka Milena Lenderová. A tím bychom také mohli celou mimořádně zajímavou přednášku paní profesorky Lenderové stručně shrnout. Každý, kdo má zájem seznámit se s problematikou do větší hloubky, musí využít knihy nakladatelství Paseka.

             Pro každého učitele dějepisu velice přitažlivý projekt představila na konferenci odborná pracovnice Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, Ing. Eva Rezková. Jedná se o portál, který obsahuje vše, co se nějakým způsobem vztahuje k období první světové války http://1914-1918.npmk.cz/ 

            Ne, že bychom neměli co vytknout, ale to by asi bylo v tuto chvíli zcela kontraproduktivní. Na počátku nemůže být žádné dílo dokonalé a vytvořit dobré webové stránky není vůbec nic snadného. Je tedy nutné spíše posoudit koncepci stránek a ta je rozhodně velice dobrá. Stejně jako výtvarné pojetí stránek. Obsah musí ještě pracovníci muzea důkladně propracovat. Důležité ale je, že se mohou pohybovat v rámci koncepce, která je již v základních rysech dána. Cílem stránek není snaha o nahrazení učebnic, ale pokus nabídnout učitelům zajímavé doplňující informace a podklady z fondu NPMK. Paní Ing. Eva Rezková se ve vymezeném čase snažila účastníky konference seznámit se strukturou a obsahem stránek.

            Na konferenci byly samozřejmě i jiné příspěvky, ať již na téma Přemysla Pittra, nebo na jiná témata. Tyto tři se mi však zdály nejzdařilejší a nejpřínosnější. Je ale důležité, aby pořadatelé takových důležitých setkání napříště nepodceňovali ani formu, jakou předávají své poznatky. Je praděpodobné, že by některé referáty svou formou nezaujaly ani inteligentní středoškolské studenty; jak mohou pak dostačovat jejich učitelům? A to je rozhodně škoda.

Miroslav Žák