Národní institut pro další vzdělávání

Informační servis

O nových metodách výuky holokaustu

Inspirativní rozhovor s Mgr. Radkou Vanišovou, která učí dějepis na táborském gymnáziu, o její účasti na semináři Nové metody výuky holokaustu.

           Paní Mgr. Radka Vanišová je absolventkou Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, obor dějepis – latina. Již desátým rokem vyučuje dějepis na Táborském soukromém gymnáziu. Paní profesorka Vanišová se začátkem roku 2015 zúčastnila jedinečného semináře na téma „Nové metody výuky holocaustu“, které z pověření MŠMT uspořádal Národní institut pro další vzdělávání.

           Holocaust je obtížné, spíše nepřívětivé téma. Učitelé se mu asi rádi vyhnou, když mohou. Tuto cestu jste ale vy nezvolila. Proč? 
            Téma holocaustu jistě není nikomu příjemné, ale nemyslím si, že by se mu učitelé vyhýbali. Podle mého názoru, a jistě by se mnou kolegové dějepisáři souhlasili, je velmi důležité tuto problematiku neopomíjet a věnovat jí ve výuce dostatek času. Je to jedna z těch událostí 20. století, která radikálně změnila pohled člověka na život a společnost. Nám učitelům pak dává příležitost studenty přimět k uvědomění si, že se bohužel nejednalo o jednorázovou záležitost, jež se již nikdy nebude opakovat, ale že genocida je stará jako lidstvo samo a docházelo k ní v různých dobách a na různých místech až příliš často, a ani dnes, na počátku 21. století není neaktuální. Myslím si, že je úkolem historie umožnit lidem ohlédnout se a poučit se z chyb předešlých generací. Právě téma holocaustu by mělo mladé lidi přimět k zamyšlení a snaze v budoucnu takovým tragédiím předcházet.

            Mají vaši studenti zájem o dějiny moderní doby? Jsou schopni pochopit pozadí vzniku nacismu? Je možné jim něco takového vyložit?
          
V současnosti se u studentů stále častěji setkávám s ustupujícím zájmem o historii, přednost je většinou dávána přírodovědným a technickým předmětům. Dějiny pak jsou vnímány jako něco neaktuálního a pro dnešní mladé lidi zcela zbytečného. Výjimku však tvoří právě moderní dějiny, které jsou pro většinu studentů atraktivní a zajímavé. Konkrétně téma holocaustu jim není neznámé, všichni se s ním setkali ve filmech, literatuře, ale i například v počítačových hrách. Je potom spíš otázkou, jak toto téma ve škole uchopit, aby se nejednalo jen o strohý výčet událostí završený oním hrozivým číslem šesti milionů židovských obětí. Považuji za velmi důležité zasadit téma holocaustu do širšího historického kontextu, nemluvit o něm jako o izolovaném jevu. Je nutné studenty upozornit na kořeny antisemitismu, které v evropském prostředí sahají hluboko do středověku a dají se vysledovat až v antice, a bylo by velmi špatné, kdyby studenti nabyli dojmu, že tyto kořeny byly naráz zpřetrhány s osvobozením posledních vězňů koncentračních táborů v roce 1945. Je také samozřejmě důležité mluvit o osudech Židů po druhé světové válce a vůbec o tom, jak se na holocaust dívali lidé v poválečném období a jak jej vnímáme dnes. Pro studenty je to samozřejmě poměrně náročné, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tato problematika zajímá a často si pak i sami shání další informace. Dokonce se mi již několikrát přihodilo, že poté, co jsme se otázce antisemitismu a šoa věnovali ve škole, studenti se s tímto tématem obrátili i na rodiče a prarodiče. Zjistili tak spoustu zajímavých informací, které pro ně byly o to cennější, že jim nebyly jen předloženy k naučení se ve škole, ale mají pro ně charakter něčeho osobnějšího a emocionálního.

            Seminář, kterého jste se účastnila, se nazýval „Nové metody výuky holocaustu“. Co přinesl? V čem byly přístupy, které nabízel nové?
            Bylo velmi zajímavé setkat se odborníky na problematiku holocaustu. Pro mě osobně bylo asi nejpřínosnější seznámení se s možnostmi získávání informací o holocaustu na internetu, mám na mysli především stránky USC Shoah Foundation a památníku Yad Vashem. Velmi mne také zaujal příspěvek o knize Děvčata z pokoje 28 a možnosti jejího využití při výuce a různých školních projektech. Všechny tyto zdroje informací nám učitelům usnadňují práci, jak přiblížit mladým lidem toto téma, můžeme studenty navést, kde si sami mohou takové informace vyhledat. Je pak snazší debaty o holocaustu doplnit o osudy konkrétních lidí, poslechnout si videozáznamy těch, kteří přežili, podívat se na jejich fotografie, umožňuje nám to alespoň částečně se vžít do jejich situace a to je ta nejefektivnější metoda, jak pochopit, v čem spočívá tragédie holocaustu.

            Porozumět nacismu, který vedl k holocaustu je velice složité. Významní odborníci jsou často na rozpacích. Je to prostě něco mimo normální lidské chápání. A jak takovou věc vyložit posluchačům? 
            Podle mě se holocaust vyložit nedá. Můžeme se bavit o jeho příčinách, průběhu a následcích, ale pochopit to asi opravdu nelze. Bohužel se musíme smířit s faktem, že tato hrůza byla spáchána a odehrála se skutečně poměrně nedávno. Vždy mě potěší, když mi student položí otázku, jak je možné, že k holocaustu došlo. Že není schopen (schopna) pochopit, proč lidé uvěřili takové nenávistné ideologii a propagandě a neuvědomili si, že sami páchají nebo v mnoha případech jen nečinně přihlížejí takovému zvěrstvu. Jsem ráda, že je to pro ně nepochopitelné. Na druhou stranu je nutné upozorňovat a varovat, že něco podobného, podobná štvavá propaganda a netolerance se může projevit vůči jiné skupině lidí, nemusí se přece vždy jednat o židy. Stačí se dnes podívat do novin nebo na internet. Varovné signály jsou všude kolem nás a neměli bychom je ignorovat.

            A na závěr ještě jednu otázku. Obvykle se pojmem „holocaust“ míní genocida židovského národa. Ve stejné době však došlo i ke genocidě Rómů. A právě na to často zapomínáme.
            Samozřejmě se musíme dívat na problematiku netolerance a iracionální nenávisti vůči různým skupinám obyvatel komplexně. Židé se stali symbolem genocidy v moderních dějinách. Ale opomíjet genocidu Rómů by bylo neodpustitelné. Je nezbytné věnovat se všem těm, kteří byli před sedmdesáti lety určeni k systematické likvidaci, ať už se jedná o židy, Rómy, politické odpůrce, válečné zajatce, tělesně a mentálně postižené, homosexuály atd. To, k čemu za druhé světové války došlo, by mělo být varováním, jakého nehumánního jednání jsou lidé vůči sobě samým schopni a hlavně jak nápadití jsou při omlouvání si, bagatelizování a dokonce popírání takového konání.

                                                                        Otázky kladl Miroslav Žák