Národní institut pro další vzdělávání

Informační servis

Z údolí černých čápů - spolupráce s rodiči

Pokračován seriálu rozhovorů z letních táborů, tentokrát o možnostech zapojení rodičů oddílových dětí.

V prvním dílu našeho malého seriálu o letních táborech (a nejen o nich) jsme společně se zástupci tří neziskovek pracujících s dětmi a mládeží rozmlouvali o přípravě tábora, o administrativě s tím související a zejména o záludnostech spojených s hygienickými předpisy. Zatímco o zajišťování tábora se všichni rozpovídali poměrně rozsáhle a velmi podobně, ukázalo se, že spolupráce organizace s rodinou je problém, který každý vnímá jinak a s nímž si úspěšně poradit může být opravdový oříšek.

Luban (středisko Jilm Jilemnice, Junák - svaz skautů a skautek ČR): Musím oddělit spolupráci táborovou a spolupráci celoroční. Co se týká táborové spolupráce, rodiče nám pomáhají hlavně s přepravou – většinou oslovujeme ty, kteří mají nějaké velké auto. Protože je nás poměrně hodně, s dětmi jedeme na tábor vlakem a vybavení i věci dětí je potřeba sem nějak dostat. Jinak máme návštěvy na táboře zakázány, rodiče se sem dostanou pouze tak, že kromě dopravy nám pomáhají tábor stavět. Také mohou poslední den tábora na závěrečný oheň.  Ale pozor – až od sedmi hodin večer, aby viděli večerní nástup, šli s námi na ten táborák, prohlédli si tábořiště, sbalili děti a ráno s nimi odjeli. Oni si to třeba spojí ještě s nějakým rodinným výletem nebo jedou k babičce, která je nedaleko. Z toho hlediska jsou tedy určitě jsou dobré ty kilometry, které nás dělí od Jilemnice, protože návštěvy na táboře opravdu nejsou k ničemu, Co se týká programu, ztratí se tím jeden táborový den a pro děti to také není dobré  -jsou rozlítostněné, a to jak ty, jejichž rodiče přijedou (a vzápětí zase zmizí), tak i ty, které se návštěvy nedočkají, ale vidí ji u svých kamarádů. Něco jiného je celoroční spolupráce s rodiči. Ta je u nás velmi dobrá a řekl bych, že se rok od roku rozšiřuje. Třeba při získávání financí pro naše středisko. Před dvěma lety jsme se například ucházeli o grant na zateplení klubovny. Bylo to kolem milionu korun a bylo třeba sehnat peníze na spoluúčast. Tehdy jsme si sedli s rodiči a řekli jsme si, že pokud bychom do toho chtěli jít, máme dvě možnosti. Buďto zvýšíme členský příspěvek, který je teď asi 450 Kč na rok (včetně toho, co se odvádí, takže na středisku toho nezůstane mnoho), nebo se pokusíme ty peníze nějak sehnat sami. Ale ne tak, že by vedoucí ještě chodili na brigády. Nakonec zvítězila myšlenka, že uděláme nějakou akci pro veřejnost. Z toho vznikly Hry bez hranic, které od té doby pořádáme každý rok v červnu, a tam nám výrazně pomáhají rodiče. Zadarmo zajišťují přepravu, dodávají suroviny, materiál, maminky zadarmo pečou. Je to jeden takový velký den, kdy se zviditelníme, vyděláme si nějaké peníze na klubovnu a současně se poznáme líp s rodiči a také oni mezi sebou Od té doby si polovina z nás tyká a jsou navázána mnohá přátelství. Skutečný průlom do celoroční spolupráce s rodiči přineslo ale to, že jsme začali do střediska přijímat už předškolní děti. To nám nejen velmi pomohlo ohledně nárůstu členů, ale řada rodičů se přes předškoláky s námi velmi sblížila, takže dneska berou oddíly, které navštěvují jejich děti, opravdu za své.

Somta (oddíl Vatra Boskovice): My s rodiči příliš velký kontakt nemáme. V průběhu roku navštěvuje  oddíl velmi málo dětí, navíc to většinou už ani nejsou děti, ale mladí lidé od patnácti let výš, a my se  stýkáme převážně jen s nimi. A hlavně se nám nedaří získávat nové děti pro celoroční činnost. Těžko můžeme něco dělat, když se udělá nábor a přijdou třeba pouze dva zájemci. A proč je během školního roku ze strany dětí o činnost Vatry tak malý zájem? To má několik příčin. Jednou z nich je to, že jsme v domě dětí a mládeže jen jedním z padesáti kroužků. Dalším podstatným důvodem, proč je problematické ten oddíl nějak udržovat, je nezájem dospělých členů Vatry o práci vedoucích.  Jejich hlavním zájmem a cílem je totiž letní tábor, o který se všichni starají, podílejí se na jeho přípravě i provozu. Navíc působí v Boskovicch skauti, pionýři a další organizace, takže konkurence některých hlavních známých neziskovek je. obrovská. Jsou tam totiž lidé, kteří jsou do činnosti pro svou organizaci hodně zapálení, kteří v ní vyrostli , jsou na činnost s dětmi systematicky připravování.a vědí, jak potom mají své malé členy vést. My jsme se z té systematické cesty tak nějak vytratili. Nedokážeme své členy soustavně připravovat na roli vedoucích. Je  také těžké udržet samostatný malý oddíl s bez zázemí velké organizace tak, aby měl i dobrý výchovný program.,

Samozřejmě,.že je to hodně také o přístupu rodičů. Myslím si, že v některých společenstvích, třeba i na vesnicích, kde je dvacet dětí školou povinných, se nějací mladí lidi najdou snadněji a rodiče je ochotně podporují. Často je to spojeno třeba s farností, s dobrovolnými hasiči, rybáři . To funguje v mnoha případech dobře.  Ve městech úspěch závisí na tom, jak obstát v konkurenci. U nás je nabídek hodně a těch kroužků je neuvěřitelné množství, takže děti nám prostě odcházejí, protože každý den mají něco a radši se budou učit španělsky než chodit do Vatry, Vidí totiž, jak už jsem říkal, že to je jenom jeden takový kroužek a že my to prostě už asi neumíme dobře podat a dobře tomu šéfovat, aby ty děti u nás pořád zůstávaly.

Soraya, Sněhurka a Shoke (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): U nás  jsou někteří rodičové, kteří spolupracují velice dobře., vyhledávají si na našem  webu informace, o všem chtějí vědět. Někteří z nich  mají  v našem kmeni více dětí.í Pak jsou bohužel tací, kteří nám své děti předají s tím, že je nějak zabavíme, a přitom vůbec nevědí, co naše činnost vlastně obnáší. Tento typ rodičů ani nechodí na rodičovské schůzky, které pořádáme  Ta situace je ale vlastně docela dobrá. Kdybych měla mluvit o poměru těch, kteří žijí s oddílem a kteří ne, řekla bych, že většina je těch, kteří s námi komunikují.  Jsou to spíš jedinci, kteří s námi nejednají. Samozřejmě, že se snažíme kromě schůzek pro rodiče aktivně dělat některé další akce, zejména společné výpravy. Nespolupracujeme jen s rodiči, ale snažíme se občas udělat něco i pro dospělé a děti, kteří s námi nemají nic společného. Třeba ta akce pro ČSOP v Bílých Karpatech. Byl to jejich celorepublikový sraz a my jsme tam vlastně měli indiánský program pro děti – lukostřelbu, Karimatkomlat, kohoutí zápasy, rozdělávání ohně křesáním, určování různých zvířátek. Byly tam nejen děti rodičů, kteří se účastnili seminářů, které pro ně ČSOP připravil a oni potřebovali, aby se o jejich děti někdo spolehlivě postaral, ale taky děti z dětského domova, kterým se náš program moc líbil – bylo to pro ně úplně něco jiného, než s čím se běžně  mají možnost setkat.  Ale to už je vlastně trochu jiná kapitola.

Příště na téma spolupráce se samosprávou a veřejností.

Svatava Šimková, NIDM