03/2011


Matematika a školní dobro



Rozhovor s panem profesorem Milanem Hejným

Profesor Milan Hejný se svými spolupracovníky se již delší dobu snaží prosadit nový způsob výuky matematiky. "Ochota veřejného mínění přijmout něco nového není příliš velká, je spíše malá. Tato metoda existuje již deset let, ale ještě se nám ji nepodařilo vyvézt na žádnou pedagogickou fakultu v Čechách. To chce totiž práci a to bolí. Vykládáme o tom na každé konferenci. Máme objednávky z Itálie, z Canady i z Anglie, ale od nás nikoli", říká profesor Hejný.

Miroslav Žák:
Pane profesore, jaká je dnes situace v šíření nového pojetí výuky matematiky?

Profesor Milan Hejný:
V současné době ministerstvo vypsalo nějaké granty a my se o ty granty ucházíme, protože bychom rádi zkušenosti, které jsme získali na prvním stupni, ještě rozšířili a současně je přenesli i na druhý stupeň. Přesně řečeno, ucházíme se o tři granty. Jestliže se nám povede něco z toho získat, vyškolíme lidi. To je samozřejmě možné jen na omezeném počtu škol, ale v případě, že se dětem bude tento způsob výuky líbit, vytvoří to jistý tlak na rodičovskou veřejnost a právě to by mohl být počátek uplatňování našich výukových metod na školách.


Miroslav Žák:
Na některých předních pražských gymnáziích, například na gymnáziu Jana Keplera, mají výborné zkušenosti s tím, že ve výuce kombinují formální a neformální přístupy, zvláště ve výuce těch nejobtížnějších předmětů. Mně se zdá, že ten Váš přístup se velice podobá tomuto způsobu výuky.

Profesor Milan Hejný:
Když mluvíme o naší metodě, je třeba upozornit na dvě věci. My píšeme sice jakési učebnice, ale ty učebnice samy o sobě ještě nic nezmohou, jak ukazují některé případy, kdy učitel byl nucen učebnici vzít a podle ní učit. Ty výsledky zdaleka nejsou takové, jak bychom si přáli. Ta učebnice je jen jakýsi vklad, ale to rozhodující je tady učitel. Když se učitel ztotožní s myšlenkami, které jsou obsaženy v učebnici, pak výsledky jsou vynikající. Jako příklad mohu uvést paní učitelku Jitku Michnovou, ale není to samozřejmě jenom ona. Podstatou té metody je, že si učitel musí zakázat být moudrý. Zapoví si být moudrý, to znamená, že svým žákům nic neprozradí. Dává jim jenom úlohy, přesně řečeno kaskády úloh, a pod jeho vedením se žáci doberou hlubších a hlubších matematických výsledků. Samozřejmě, většinou ve třídě existují jen asi tak dva tři objevitelé, ale ostatní to od nich přebírají a potom to není znalost převzatá od autority, ale od kamaráda. A taková znalost má podstatně větší naději, aby zůstala ve vědomí dítěte živá a mohlo se na té znalosti dále pracovat. Tento způsob se ukazuje jako optimální, ale ještě jednou opakuji: závisí to na práci učitele.

Milan Hejný a Jitka Michnová

Miroslav Žák:
Učitel nemůže pokračovat striktně podle učebnice, spíše musí myšlenky obsažené v učebnici tak říkajíc vtělit.

Profesor Milan Hejný:
Učitel postupuje podle učebnice, ale úlohy nejsou koncipovány tak, že se jednotlivé tématické celky, poznatky a jednotlivé procesy na sebe navazující ukládají do vědomí dítěte jako balíky na poště. Učitel dává žákům širokospektrální úlohy (například kousek z geometrie, aritmetiky, kombinatoriky, může tam být i logika), a proto si dětský mozek může budovat matematická schémata, která tvoří podstatu jeho matematického myšlení a znalostí. Proto i o té metodě říkáme, že je to metoda orientovaná na budování schémat.


Miroslav Žák:
Pane profesore, Vy zastáváte názor, že učitelé matematiky mají učit děti především myslet. Ale jestliže to vezme z hlediska žáků, souvisí současná školská matematika tak úplně s myšlením? Přesněji řečeno, do jaké míry s ním souvisí?

Profesor Milan Hejný:
Ten rozdíl je v tom, že klasická výuka matematiky, nejen u nás, je zaměřena na odevzdávání hotových produktů, což přijímá devadesát procent žáků, ale ti ostatní, kteří mají „buňky na matematiku“, se chtějí dobrat pravdy. Já jsem mezi takové žáky patřil a na prvním stupni jsem neměl nijak oslnivé výsledky. A můj tatínek, který na mně poprvé tuto metodu použil a později mě ji naučil, říkal: „Nic si z toho nedělej, ty nejsi rychlý, paměť ti dělá potíže, ale myšlení máš dobré.“ Na jeho slova skutečně došlo. Když přišly zlomky, záporná čísla a podobně, najednou jsem byl dobrý.

Seminář profesora Hejného

Miroslav Žák:
Jaký je zájem veřejnosti o Vaši metodu?

Profesor Milan Hejný:
Ochota veřejného mínění přijmout něco nového není příliš velká, je spíše malá. Tato metoda existuje již deset let, ale ještě se nám ji nepodařilo vyvézt na žádnou pedagogickou fakultu v Čechách. To chce totiž práci a to bolí. Vykládáme o tom na každé konferenci. Máme objednávky z Itálie, z Canady i z Anglie, ale od nás nikoli.


Miroslav Žák:
Pane profesore, jak byste na základě našeho rozhovoru stručně charakterizoval svou výukovou metodu?

Profesor Milan Hejný:
Především je to aktivace žáka. Jde o matematiku jako odhalování tajemství, ale to tajemství si musí odhalit žák sám. Učitel mu jen ukáže, kde ta rouška tajemství má onen příslovečný držák. Odhalit tajemství, to musí každý student sám. Právě ten údiv, ono AHA - o to v této metodě jde.

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor