Národní institut pro další vzdělávání

Projektové činnosti

Rozvoj kompetencí v prostředí vzdělávacích aktivit a programů sdružení

Tento článek vznikl na základě příspěvku na dané téma během Konference k uznávání neformálního vzdělávání, která se konala 2.–3. listopadu 2011 v hotelu Pyramida v Praze.

Pokud se zamýšlíme nad tím, zda a jakým způsobem rozvíjejí vzdělávací programy organizované sdruženími tzv. měkké kompetence , první reakce bude, že samozřejmě ano.

V druhé řadě však stojí za to položit si otázku, do jaké míry a jakým způsobem.

V tomto směru je zajímavé podívat se na popis měkkých kompetencí. Pro tento účel můžeme použít popis kompetencí pro Národní soustavu povolání. Na některé kompetence z tohoto popisu je třeba se dívat z trochu širšího hlediska, neboť některé termíny jsou zaměřeny na podnikatelskou sféru, často s nimi však z jiného úhlu pohledu pracujeme i ve sdruženích (např. podnikavost, ovlivňování ostatních). Zajímavým faktem vyplývajícím ze čtení popisu těchto kompetencí je, že většina, pokud ne všechny z nich, mají dva společné prvky, bez nichž by se vývoj těchto kompetencí neuskutečnil. Jedním je schopnost přijímat zpětnou vazbu, druhým pak schopnost sebereflexe, náhledu na to, co dělám, v čem se zlepšuji a kde mám ještě prostor pro další vývoj.

Toto prohlášení je v podstatě logické, bez schopnosti podívat se na sebe zvenku je těžké hodnotit sám sebe. Tolik teorie. Jak je to ale v praxi? Máme možnost se někde naučit reflektovat, zamýšlet se sám nad sebou, hodnotit své vlastní jednání a stanovovat si cíle ve svém osobním rozvoji? Máme možnost se někde naučit dávat a přijímat zpětnou vazbu konstruktivně – vyslechnout si ji, snažit se ji pochopit a vzít si z ní to, co je pro nás důležité? A jsme schopni dávat zpětnou vazbu? Ne kritizovat, „hledat mouchy“ nebo ostatním vnucovat svou pravdu, jen podporovat druhé v náhledu na sebe sama, pokud o to sami projeví zájem? Kde bychom se to mohli naučit? Ve škole? Asi ne – tam žáky obvykle hodnotí učitelé a kritéria nejsou postavena pro každého žáka jednotlivě. Doma? Někdy. Ve sdruženích? Také někdy.

Co můžeme ve sdruženích udělat, abychom podpořili své členy a účastníky našich aktivit v tom, aby se učili zamýšlet se nad tím, jak se sami vyvíjejí, a zároveň je vedli k tomu učit se i ze získané zpětné vazby? V tomto směru vidím čtyři základní stavební kameny: vytvoření prostředí důvěry, podpora vnitřní motivace, nalezení smyslu v osobním a osobnostním vývoji a
v neposlední řadě vlastní aktivita. A pak vidím ještě jeden velmi praktický úkon – vytvoření prostoru pro možnost se nad věcmi zamýšlet.

Prostředí důvěry je něco, co se ve sdruženích často vytváří samovolně. To je ta příjemnější zpráva. Ta možná méně příjemná je, že i přesto je dobré na takovém prostředí pracovat. Zamýšlet se nad tím, jakým způsobem s lidmi pracujeme, jakým způsobem je vedeme a podporujeme, do jaké míry podporujeme soutěživost a do jaké míry spolupráci, jakým způsobem reagujeme, když účastníci na akcích udělají něco „nepěkného“, jak jsme sami otevřeni zpětné vazbě a tomu, aby za námi účastníci v jakémkoliv věku mohli přijít a říci nám – hele, to, co jsi udělal (nebo udělala) se mě dotklo a moc se mi to nelíbilo. S tématem prostředí důvěry je spojeno i téma hodnot, na nichž organizace stojí, a způsob, jakým je převádí do svého každodenního života. Ony totiž vzdělávání a výchova během našich aktivit jsou postaveny na hodnotách organizace a jejím přístupu, na hodnotách a přístupu vedoucích i na kulturním prostředí, v němž aktivity probíhají.

Podpora vnitřní motivace a nalezení smyslu v osobním rozvoji jdou spolu ruku v ruce. Jedna
z teorií motivace říká, že k tomu, abychom byli motivovaní, potřebujeme vidět jasně cíl, kterého chceme dosáhnout, mít pocit, že je v našich silách tohoto cíle dosáhnout, a zároveň musí pro nás tento cíl být dostatečně zajímavý. První otázkou je téma důvodu k rozvoji – co mi to dá, když budu na sobě pracovat? Zde je možné použít mnoho argumentů, od těch čistě filozofických až k těm velmi pragmatickým. Což je asi nám, vedoucím, jasné. Trochu se to komplikuje tím, že tuto odpověď si potřebuje každý člověk obvykle najít sám, protože jen taková odpověď mu opravdu dá smysl.  Druhou otázkou je – mám na to? Jsem opravdu, ale opravdu, schopen (či schopna) dosáhnout toho, co chci? Tím se dostáváme k podpoře lidí, s nimiž pracujeme – do jaké míry je vedeme k překonávání sebe samých ne tlakem, ale podporou. Což v našem kontextu zní trochu americky, o trochu víc pozitivního přístupu by nám, alespoň z mého pohledu, občas neuškodilo.  Poklepání po rameni také ne, nakonec motivovat potřebujeme čas od času všichni.

Zbývá ještě (ta) aktivita. Milá to věc.  Obvykle se stává, že většina motivovaných lidí, jimž věci dávají smysl a cítí se bezpečně, má tendenci do čehokoli se „pěkně opřít“. A co s těmi, kteří se stále neopírají? Možná se vrátit znovu na začátek a začít hledat, co z výše zmíněných věcí jim chybí.

A jak převést tohle všechno do praxe? To už záleží na tom, co děláme a jakým způsobem. Z mé zkušenosti se velmi vyplatí vytváření  fyzického i časového prostoru k tomu, aby si lidé mohli sednout, zamyslet se a dát si čas na to být sami se sebou. V normálním životě si na to čas obvykle neděláme, protože vždycky je něco důležitějšího. Tento prostor je možné podpořit ještě nějakým vedením ze strany nás, vedoucích, třeba otázkami, které necháme otevřené, a každý si na ně hledá odpovědi sám nebo pomocí sdílení ve skupině. Existují i elaborovanější způsoby, ty se nám ale občas na takový tábor nebo víkendovku moc nehodí, při vzdělávacích aktivitách už ale stojí za zvážení.

Bc. Monika Novosádová


 

Účastníci konference - společná částÚčastníci konference - společná část
Účastníci konference - společná částÚčastníci konference - společná část

 

Někteří účastníci byli sami vystupujícímiNěkteří účastníci byli sami vystupujícími